Být slušný, dodržet slovo, respektovat stáří

04.06.2010, autor: Anna Kotková

Gabriela Lángerová je právě nyní v himálájském Kargyaku a finišuje spolu s místními na dokončení plánované školy pro místní děti před příchodem zimy. Tento rozhovor vznikl těsně před jejím odjezdem. Projekt školy je projektem sdružení BlueLand, který Gabriela Lángerová založila na podporu a rozvoj  vysokohorských oblastí Himálaje, pro lidi žijící na střeše světa v chudobě a často odkázáni na pomoc druhých. Více informací na www.blueland.cz.

Jste lektorka angličtiny, studujete na katedře indologie FF UK, překládáte a zároveň jste zakladatelkou dvou občanských sdružení, která vyvíjejí prospěšnou činnost v Indii. Co vás motivovalo se do toho všeho pustit? Mohla jste si v klidu studovat…
Moje studium navazovalo na zájem o Indii. Od malička jsem chtěla jet do indických hor, a protože jsem dělala sportovní gymnázium, měla jsem chuť jet do nejvyšších hor na expedici. To byla moje první motivace jít studovat jazyk, abych se domluvila s místními lidmi. Ale hned při prvním výjezdu jsem zjistila, že mi mnohem víc říkají místní děti a „přes hory a doly“ jsem se dostala k indickým dětem. Když jsem přijela poprvé do Dillí, oslovily mě ty nejchudší žebrající děti na ulici. Stalo se mi, že po mě kluk chtěl pět rupií, ale já jsem neměla peníze. Tak dal těch pět rupií sám od sebe on mně. Druhý den jsem mu je vrátila a jak jsme se postupně seznamovali, poznávala jsem jeho osud. Byl to klasický případ dítěte, které rodiče poslali do Dillí, protože na vesnici nebyla práce, a ono tam žebralo. Moje první spolupráce spočívala v tom, že jsem těmto dětem, které prodávaly kalendáře a pohledy, půjčovala peníze, aby si nakoupily zboží. Když je prodaly a něco vydělaly, zbytek mi vrátily.

Váš kontakt s místními byl tedy dost jiný, než kontakt běžného západního turisty, který je považován za bohatého a místní od něj chtějí získat peníze. Vy jste začali úplně naopak…
A to jsme tam poprvé jeli stopem. Když nám úplně došly peníze, museli jsme dělat i u filmu, abychom si vydělali na cestu zpátky. V té době nebyl internet, nešlo jen tak zavolat domů, aby poslali peníze. Museli jsme se o sebe postarat sami.

Dá se říci, že tento způsob komunikace, tedy ne v rolích západní turista versus místní chudé dítě, ale se znalostí jazyka a kultury, ovlivnilo váš vztah s místními?
Určitě. Znalost jazyka je základ. Je tam mnoho chudých a člověk vůbec neví, jaké mají životní příběhy, proč jsou chudí. V Indii je dnes padesát pět milionů lidí, kteří ztratili obydlí, protože se tam rozjely velké ekonomické projekty. Staví se například přehrady ve vesnicích, které se vylidní s příslibem kompenzace, která skoro nikdy nepřijde. Lidé, často vzdělaní, kteří si v klidu žili, o vše přijdou a  najednou se ocitnou na ulici. Pak je velmi důležité, že máte možnost s těmi nejchudšími mluvit. Dozvíte se příběhy, které nečekáte.

To byl začátek. Jela jste do Indie a napadlo vás, že chcete pomoci. Co bylo dál?
Začala jsem spolupracovat na projektu výstavby základní školy. Můj úkol byl v Indii udělat výzkum a najít místo pro tu školu. To byla už moje třetí cesta do Indie a šla jsem tam už s konkrétní vizí. Najít školu ve vysoko, extrémně položené vesnici, aby to celé bylo dobrodružné a zajímavé. A také proto, že takováto prostředí bývají nejchudší, vláda tam nedosáhne, není tam infrastruktura. Ale jsou tam samozřejmě lidé a děti. V našem projektu to byla buddhistická komunita, uprostřed států Džamu a Kašmír. Poté, co se moje „mise“ podařila, našla jsem vesnici a bylo dohodnuto s místními úřady, že se bude stavět škola, jsme založili občanské sdružení Surya a další rok už jsme tam jeli s celým týmem.

Byla jste hlavou, předsedkyní Suryi a vedete občanské sdružení Blueland. Jak vlastně vznikala ta sdružení? Vstupovala jste do nějakého týmu, nebo jste jej stavěla?
Prvotní nápad na projekt postavit školu byl můj. Do Indie jsem jela úplně sama, jen se svými čtyřmi kamarády. První rok jsem komunikovala s úřady a s vesničany. Po návratu do Čech se tým vytvářel z kamarádů, kteří se nadchli a začali tvořit první vizi projektu. Okolo byl širší tým grafiků, designérů, fundraiseři, organizátoři akcí atd. Ti nebyli a dodnes nejsou většinou přímo ve sdružení, mají svoji práci a pomáhají ve svém volném čase.

Abyste si tedy vybrala někoho ke spolupráci, je u něj důležité jeho nadšenectví?
Určitě. Bez toho to nejde. Je to nefinancovaná aktivita ve volném čase po škole nebo práci. Musí to pro ně mít smysl. Často jsou to lidé se stereotypním zaměstnáním a pomoc s fascinujícím projektem je pro ně uklidňující. V takovém týmu, jako je například ten náš teď v Bluelandu, je velmi příjemné pracovat. Často na práci vlastně zapomenete a vymýšlíte něco pro děti, například organizujete koncert. Je to pro vás druhá míza, druhá energie. Lidé, co vám pomáhají, vás v té aktivitě tím i drží, protože po tolika letech to samozřejmě není jednoduché.

To určitě ne. Žijete střídavě v chudé oblasti v Indii, v extrémních podmínkách, viděno z našeho západního pohledu, a střídavě v Česku. Míváte pocity beznaděje nebo vyhoření podobně jako například pracovníci a pracovnice humanitárních misí?
Když je člověk v Indii, je nadšený a vidí, co by se dalo za určitý obnos všechno udělat, má představu, koho osloví. Pak přijedu do Česka a najednou v sobě nemám ten „drive“, abych dokázala oslovovat lidi a peníze od nich získat. V Indii mám víru a nadšení, ale tady se mi pak velmi těžko shánějí peníze.

Přitom se vám ale daří organizovat benefiční koncerty, výstavy…
To je trochu něco jiného. Při benefiční akci lidem něco nabídnete a je s tím spojené obrovské množství práce. Není to jako když oslovíte velkého sponzora nebo korporátní společnost a dostanete peníze na ruku. Většinu financí získáváme z benefičních akcí, například z koncertů, kde se umělci zřeknou honoráře,  jen pár dárců se ozve po nějakém rozhovoru v médiích a podobně. Mnoho přátel nám také finančně pomohlo v začátku, ale samozřejmě to není nekonečný zdroj.

Jak se vám daří motivovat dobrovolníky a dobrovolnice? Jak s nimi spolupracujete a využíváte jejich potenciál?
Dobrovolníci, kteří s námi jedou do Indie, mají velkou odměnu v tamním pobytu, mají možnost si tam něco prožít, stanou se na určitou dobu součástí té vesnice. To, co si tam odpracují, se jim vynahradí už jen tím prostředím, přátelstvími s místní komunitou, s dětmi. Často naváží moc hezké vztahy mezi sebou. Oproti tomu, pro dobrovolníky v zázemí je to práce navíc, často jsou to přátelé. A tak jsem měla radost, jako například loni, když nám firma Burton, s níž spolupracujeme, darovala hodně věcí. Část jsme odvezli do Indie, ale částečně jsme odměnili i lidi, co nám pomáhají. Takže kamarádům, kteří nám tráví hodiny a hodiny nad webovými stránkami, jsem mohla dát třeba batoh.

Občanské sdružení Blueland  v současné době vedete. Jaké vlastnosti podle vás by měl mít   člověk - tahoun takového společensky prospěšného projektu? Jaké vlastnosti pomáhají vám?
Já jsem znamení bůvola, jsem tahoun. Dělala jsem vrcholově atletiku, dlouhé tratě. Mám fyzickou výdrž. Tím pádem jsem si mohla vybrat extrémní prostředí, kam musíte jít několik dní pěšky, pak žijete v extrémních podmínkách. Určitě mám k tomu, že hodně vydržím, i rodinné dispozice. Když je třeba, umím být hodně výkonná. Také si myslím, že mám sociální cítění, od malička. Těší mě například, že místním babičkám udělám radost tím, že jejich vnoučatům přivezu nějaké knížky.
Člověk musí mít na to náturu, aby vydržel v horách, a musí být skromný, aby mu stačila rýže, čočka a byl šťastný. Asi to je v genech a v rodině. Od malička jsme jezdili na divoké vodě, jezdila jsem po zamrzlé řece na kajaku, závodila jsem na lyžích. Na extrémy jsem byla zvyklá.

Jak vypadá váš každodenní život a pracovní program?
V Česku teď například od osmi do tří učím jazyky. Pak vyzvednu já nebo babička malého (indický chlapec Odzer, jehož je G.L. opatrovnicí - pozn. red.) a věnujeme se mu. Večer, když je čas, se věnuji Bluelandu a aktivitám, které jsou s tím momentálně spojené.

A v Indii vypadá váš program jak?
První dva roky jsem se věnovala dětem. To znamenalo, že od rána do odpoledne jsem měla ještě s jedním tibetským učitelem na starosti dvanáct dětí. Bavila jsem je, učila, hrála si s nimi s míčem. Poté jsem se posunula spíše do pozice organizátora. Už jsem neměla čas se tolik starat o děti. Více jsem musela překládat pro vesničany a řešit s nimi různé věci. Vyřizovala jsem spousty povolení. To znamenalo třeba tři dny cesty do vesnice. Pak třeba týden čekání na úředníka.

Postupně jste se tedy od každodenní práce s dětmi posunula k administrativě a manažerské práci okolo projektu…
Ano. Přitom obojí je nezbytné. Když se nikdo jiný kromě mě s vesničany nedorozumí, s úřady jsem v kontaktu šest let, znám ty úředníky, nemůžu ani nikoho jiného za sebe poslat. Za týden odjíždím do Indie a vzhledem k tomu, že pro školu, kterou  teď stavíme, všechna povolení máme, asi to bude zase ta fáze, kdy budu pomáhat na stavbě a podobně. Ta práce tedy není monolit. Je to různorodé, každý rok podle toho, co je třeba.

Na webu rádia Wave jsem si o vás přečetla: „V roce 2006 spoluzakladatelka občanského sdružení Surya. Spolu s místním zástupcem Tennamem vybrala vesnici Kargyak a nyní zabezpečuje trvalost vztahů s vesničany, sousedními školami a místními úřady.“ To by mě zajímalo - jak se zabezpečuje trvalost vztahů? Čeho je například dobré se vyvarovat v komunikaci, přístupu? Neseme si sebou většinou hodně stereotypů, když vstupujeme do kontaktu s někým ze vzdálenější kultury…
Myslím si, že velmi důležité je zachovat si skromnost. A pomáhat místním lidem v tom, v čem oni sami dokáží fungovat. Moc jim neslibovat, aby nevznikl dojem, že vy jste ze Západu a všechno jim přivezete. Pak se snaží z vás co nejvíce vytáhnout. Vesnice, ve které pracujeme, se sociologicky vzato přitom ale moc neliší od komunit v naší kultuře. Jsou tam lidé pracovití a vědí, že to dělají pro své děti. Jsou tam lidé chamtiví a na práci nesáhnou. Jsou tam lidé mentálně slabší. Pak také funguje hierarchie vesnice. Poté, co ji poznáte, musíte mít respekt například k nejvýše postaveným. Spolupracovala jsem s člověkem, který sehnal dobré sponzory, postavil ve vesnici školu, materiálně udělal pro místní hodně. Ale choval se k nim povýšeně, sprostě, jako „bílý sáhib“. V jejich očích klesl tak, že mu nakonec vrátili bílý Kathak - symbol přátelství, úcty, respektu. To znamenalo,  že už ho nikdy nechtějí vidět. Tím si k nim natrvalo uzavřel cestu. Být slušný, dodržet slovo, respektovat stáří, hierarchii, to je ten univerzální návod.

Jak místní přijímají náš západní koncept vzdělanosti a chození do školy? Je to v dnešním globalizovaném světě, hodně ovládaném západní kulturou, sice pro ně šance, jak obstát, ale může jim to být cizí, protože západní školy k nim přišly až s kolonizací?
Ta vesnice je vlastně buddhistická komunita, která má tradici tibetského tantrického buddhismu, kde chodí z každé rodiny jedno dítě do kláštera, už po generace. Je to tradice klášterních škol, knihoven a tak dále. Každá rodina tak má nějakého vzdělaného člena. Přechodem na státní školy se jen rozšíří vzdělanost v rodině a rodiny to velmi dobře přijímají. Není to tedy úplně nový koncept pro místní.

V Kargyaku jste v roce 2006 společně s místní Ženskou asociací v postavili první experimentální akumulační skleník. Proč společně s ženskou organizací? Čím se zabývají tyto organizace a jaká je jejich role?
Ženy byly jediné nějak zorganizované, mají vytvořené vedení a jsou pracovitější. Je to historicky dané. Muži se starají o děti a někde u čaje vysedávají, zatímco ženy chodí například sekat trávu a podobně. Jako ženu mě místní ženy navíc lépe přijímají. Zabývají se tam hlavně zemědělstvím. V celém údolí je teď nová tradice skleníků, aby byla přes zimu čerstvá zelenina. Vesnice se pak v inovacích inspirují navzájem. My jsme na tradici jen navázali a vylepšili technologie. 

Pomáháte již tři roky při léčení těžkých popálenin malému indickému chlapci Odzerovi z Kargyaku. Co to pro člověka znamená, když mu do života vstoupí tak intenzívně a nečekaně malé nemocné dítě? Co vám to dává a co vám to bere osobně?
Každopádně je to velmi časově náročné. A co mi to dává? V prvních letech uspokojení z toho, že vidím šťastné dítě, jehož zdravotní stav se zlepšuje po každé operaci, může pohnout hlavičkou, natáhnout ruku. Uspokojení z toho, že alespoň z jednoho dítěte, které se ocitlo v tak špatné situaci po popálení, je zdravý kluk. První roky bylo pro mě obrovským motorem vědomí, že když neseženu peníze nebo do Indie nepojedu, bude on ležet doma zmrzačený. To mi nedalo spát. I to, že jsem žena, a moje mateřské pudy, v tom určitě sehrály svoji roli.

Jak se vám daří žít s tím, že dětí s podobným těžkým osudem jsou nejen v Indii miliony, a koncentrovat svoji energii na toho jednoho chlapce?
Člověk o tom samozřejmě neustále přemýšlí. Ale Odzer nedávno sám přišel s tím, že až vyroste, bude lékařem a bude pomáhat jiným dětem. Třeba je to právě ve výchově dětí, které budou moci pomáhat dál. Samozřejmě je to ale smutné, co se na světě děje a čím ty děti musí procházet. V nemocnici v Dillí, kde jsem s Odzerem byla, jsem viděla stovky případů. Ale beru to jako kapku v oceánu, kde člověk může pomoci.

Letos jste se stala osobností města Sokolov, odkud pocházíte. Je pro vás takovéto společenské ocenění důležité?
To bylo velké překvapení. Určitě to udělalo radost paním učitelkám ze základní školy, které mě vychovávaly, mojí rodině. Možná to pomůže i našemu sdružení. Ocenění nevnímám pro mě osobně, ale za aktivity Bluelandu. A to je od města Sokolov milé. 

Držím palce v dalším počínání a děkuji za rozhovor!

Anna Kotková

Expertis podporuje aktivity občanského sdružení Blueland. Novinky ze stavby školy v Himalájích najdete zde.

Zdroj: Expertis